--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Nastáva Nový konec malby?

První projekt výstavy Nový koniec maľby vytvořil umělec, žijíci v Trnavě, jenž projednal její zařazení do výstavního programu Galérie Jána Koniarka, působící v tomto městě. Blažej Baláž chtěl upozornit na paradoxní již notorické inzerování stále nových konců tohto média, ale především chtěl dokumentovat, jak různí autoři svou vlastní uměleckou praxí stvrzují, že malba zůstává stále nosným fenoménem, samozřejmě, pokud jednotliví tvůrci dokáží objevovat nové způsoby artikulace i nová témata. Tento jev je důležitý nejen pro jeho vlastní praxi, ale i pro několik jeho vrstevníků, pracujících po celém Slovensku, v Bratislavě, Trnavě, Košicích... A uvažoval i o tom, že jsou to vlastně všechno umělci, kteří vzhledem ke své generační příslušnosti nemohli nereagovat na fenomén postmoderny, i když třeba v různé intenzitě a v různých modifikací ve výtvarné sféře a třeba i mimo ni. V tomto okamžiku jsem byl pozván, zda bych s výstavou pomohl jako kurátor. Sice bylo již mnohé dáno, ale nic, co by se mi protivilo – všech slovenských autorů, které proponoval, si vážim a spolupracuji s nimi, nyní bylo mým úkolem zařadit je do širšího kontextu – a samozřejmě jsme museli respektovat prostorové možnosti krásné galerie, takže dalších účastníků nemohlo být neomezeně. Napadlo mne, že pozveme umělce, tvořící ve střední Evropě v bývalých socialistických státech a trochu se tam promítal i kulturní kontext bývalé rakousko-uherské monarchie... Na to všechno zbývala pozvání pro čtyři tvůrce – nakonec byl osloven jeden z Prahy, jeden z Brna, jeden z Krakova a jeden z Budapešti...Všechno to jsou originální tvůrčí osobnosti ve věku kolem čtyřiceti let, všichni osobitým způsobem zůstávájí věrni médiu malby a svou praxí stvrzují, že je stále nosná i v době, dávající přednost fotografickému či filmovému obrazu a před autonomií díla preferující schopnost jeho sociální souřadnice...Ale protože jsem přesvědčen, že právě postmoderní doba nastupující po hekticky prosazovaném programovém postmodernizmu už skutečně nemá žádný dobově aktuální program, pouze jedinečnost určitého díla, jehož podoba záleží jen na přesvědčení autora o jeho komunikativnosti, zdála se mi tato výstava i podnětná, zvlášť v našich – „československých“ – podmínkách, neb tu byly vždy všechny modifikace více či méně „čisté“ abstrakce považovány za málo podstatné i málo nosné... Nakonec se ukázalo že pět sálů galerie, z nichž jeden je ovšem skutečne minisál, podněcuje ke konfrontacím čtyř dvojic, z nichž každou spojuje dosti zřetený aspekt tvorby.
 

Blažej Baláž dostal samostatnou maličkou místnost, protože spojuje různé aspekty soudobého skoumání monochromie s celou řadou dalších odkazů. Nebýt postmoderní lekce, nebylo by ani současné sociálně zakotvené umění. A Baláž spojuje jazyk lapidární formující geometrie nebo jazyk monochromie se sociálními odkazy. Jeho umění je jistě nejsofistikovanější – omlouvám se za módní termín, ale sedí – ze všech exponátů. Jsou to vlastně záludné obrazy – vypadají jako jakékoliv abstrakce, i ty, vystavené nyní v Trnavě, ale vznikají jinak a jakmile to zjistíme, musíme také identifikovat podstatnou společensko-kritickou součast jejich poselství. I název Mandala je u něj ironií, protože nejčastěji pokrývá plochu obrazu lesklým kovovým práškem, vzniklým postupným opilováváním tak profánních materuálů, jako jsou platné kovové mincev různých měnách. Zbylé lesklé kovové plíšky se pak tváří jako normální kolečka, když je otiskuje do plochy barvy na ploše obrazu, vzniklým práškem zase posypává své monochromy... V Trnavě ještě vystavil bílý monochrom – zase naopak z toho nejobyčejnejšího, stop chůze a drobných věcí, zašlapaných na podlaze v jeho ateliéru. Hodnota a cena, jejich vzájemné vztahy, to je také součástí Balážova postkonceptuálního tázání se.

Jiří Valoch